Ota Hynie (1899-1968)

Prof. Ota Hynie byl zakladatelem české hydrogeologie a současně prvním profesorem hydrogeologie na Univerzitě Karlově. Jeho odborná dráha začíná v roce 1921, kdy získal diplom báňského inženýra na Báňské akademii v Příbrami. V roce 1924 se tamtéž habilitoval jako soukromý docent geologie a poté působil dlouhá léta ve Státním geologickém ústavu v Praze. V roce 1952 přešel na Univerzitu Karlovu, kde stal profesorem hydrogeologie na nově zřízené Geologicko-geografické fakultě. Až do své smrti v roce 1968 se plně věnoval rozvoji české hydrogeologie, která se díky němu dostala na špičkovou evropskou úroveň.

Od začátku své odborné činnosti vynikal neobyčejnou aktivitou v terénním výzkumu ve všech geologických formacích a mnohé jeho terénní práce posloužily jako podklad oficiální edice geologických map Státního geologického ústavu. O rozsahu jeho aktivit svědčí fakt, že začátkem 50. let byl autorem celé poloviny archívovaných zpráv ve Státním geologickém ústavu. Prof. O. Hynie je autorem publikoval přes 100 originálních vědeckých prací, cca 600 průzkumných zpráv, a vyvrcholením jeho celoživotní práce je dvousvazková syntetická publikace Hydrogeologie ČSSR. Během svého vysokoškolského působení kvalitně vychoval celou generaci odborníků v hydrogeologii, kteří obor dále rozvíjeli.

Jan Šilar (1921-2007)

Profesor hydrogeologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovu v Praze, žák prof. Oty Hynie. Celý jeho profesní život byl spojen s pracovištěm hydrogeologie Přírodovědecké fakulty, kde strávil bezmála 55 let profesního života. Narodil se v roce 1926 v Ústí nad Labem, jeho rod však pochází z východních Čech. V roce 1951 ukončil vysokoškolská studia na ČVUT jako stavební inženýr vodohospodářského směru. V roce 1952 nastoupil na nově vytvořenou katedru hydrogeologie a inženýrské geologie jako asistent prof. Hynie. V letech 1957-60 působil jako zahraniční expert ministerstva energetiky při projektování přehradních nádrží v jižní Číně (56 přehrad). Z této doby pochází jeho hlavní zaměření na krasovou hydrogeologii a řešení hydrogeologických problémů v inženýrském stavitelství.  V roce 1965 byl jmenován docentem a v roce 1991 řádným profesorem. Na základě zkušeností z pobytu v USA se začal také zabývat izotopovou hydrologií a v 70. letech založil na fakultě mezinárodně registrovanou radiouhlíkovou datovací laboratoř. Od 70. do 90. let působil prof. J. Šilar jako mezinárodní odborník IAEA, IAH a UNESCO a zúčastnil se expertíz v mnoha zemích celého světa.

Jako člověk s nezpochybnitelným odborným i morálním kreditem se ve vypjaté porevoluční době 1990-91 ujal vedení tehdejší katedry hydrogeologie a inženýrské geologie a převedl ji úspěšně do politicky nové doby, kdy se i v pokročilém věku plně zapojil do rozvíjejícího se mezinárodního výzkumu v rámci Evropské unie. Výsledky jeho odborné práce jsou zveřejněny ve více než 140 původních vědeckých pracích a ve 20 odborných statích. Vychoval stovky nových odborníků, je autorem 5 učebnic. V roce 1999 se stal laureátem Ceny Oty Hynie, kterou mu udělila Česká komora Mezinárodní asociace hydrogeologů (IAH) a Česká asociace hydrogeologů (ČAH)  za celoživotní a významný přínos oboru hydrogeologie.

Jiří Škopek (1922-2005)

Prof. Jiří Škopek pocházel ze stavitelské rodiny a rodinná tradice jej proto předurčila ke studiu na stavební fakultě pražské techniky. Za druhé světové války ale studoval nemohl, získával však praktické zkušenosti u významné stavební firmy Lanna. Po absolvování stavební fakulty v roce 1948 se věnoval mechanice zemin jako asistent profesora Aloise Myslivce. V roce 1958 obhájil kandidátskou práci, protože však nesplňoval tehdejší politické ‚kádrové‘ předpoklady, odešel v roce 1961 do praxe, do laboratoří mechaniky zemin Stavební geologie v Praze Podbabě. Brzy po vzniku Katedry hydrogeologie a inženýrské geologie na Přírodovědecké fakultě UK však přešel na nové albertovské pracoviště. Habilitoval se v roce 1966, v roce 1984 získal titul DrSc., a v roce 1988 byl jmenován profesorem. Katedru vedl dvacet let. Po odchodu do důchodu a jmenování emeritním profesorem byl odborně aktivní až do své smrti v roce 2005. Jako konzultant v oboru zakládání staveb byl stále zván na stavby, pro odborné rady a konzultace se k němu často vraceli bývalí studenti.

Hlavními odbornými specializacemi prof. Škopka byla technologie a mechanické chování hutněných zemních těles – hrází a násypů, obecně sedání staveb, např. jaderných elektráren a jiných náročných konstrukcí, a také problematika zakládání staveb na výsypkách severočeských hnědouhelných dolů. Během své dlouhé kariéry působil také v zahraničí, např. při řešení geotechnických problémů hydrotechnických a energetických staveb v Číně, na Ceylonu, v Jordánsku, i v bývalém Sovětském svazu. Pro praxi byla významná také jeho činnost při přípravě geotechnických ČSN.

Rudolf Běhounek (1902 – 1974)

Profesor Rudolf Běhounek se narodil v Pitkovicích u Říčan. Zájem o hornictví a geologii jej přivedl na Vysokou školu báňskou v Příbrami, kde v letech 1920-26 studoval důlní inženýrství. Po ukončení studia na této škole zůstal jako asistent v Ústavu důlního měřičství a zde se poprvé setkal s užitou geofyzikou. Záliba v geofyzice jej v roce 1933 přivedla do Státního ústavu geofyzikálního, kde se věnoval zemskému magnetismu a seismice. V roce 1945 by založen Státní geologický ústav ČSR a R. Běhounek zde vybudoval a vedl oddělení užité geofyziky. Habilitoval se v roce 1946 na Vysoké škole báňské a užitou geofyziku zde v letech 1948 – 1952 přednášel. V roce 1952 při zakládání kateder aplikované geologie byl R. Běhounek povolán na Univerzitu Karlovu, aby zde vybudoval katedru užité geofyziky. V roce 1954 byl jmenován řádným profesorem.

Ve své odborné činnosti se Rudolf Běhounek zaměřil takřka výhradně na užitou geofyziku, kterou se zabýval jak prakticky, tak teoreticky. Dokázal úspěšně pracovat v několika základních geofyzikálních metodách: v magnetometrii, gravimetrii, geoelektrice i seismice. Terénní výzkumy byly většinou zaměřeny na praktické problémy: geomagnetický a geoelektrický průzkum rudních ložisek, sondážní geoelektrická měření na místech projektovaných přehrad, atd. Vedle rozsáhlé terénní činnosti, jejíž výsledky jsou obsaženy v desítkách výzkumných zpráv, se věnoval i teoretickému bádání a činnosti pedagogické. Po celou dobu působení na Univerzitě Karlově byl R. Běhounek členem vědecké rady fakulty, mnoho let byl předsedou komise pro udělování vědecké hodnosti kandidáta věd a doktora věd. Jeho dlouholetá obětavá činnost byla oceněna udělením plakety Univerzity Karlovy v roce 1965 a zlatého odznaku Přírodovědecké fakulty UK v roce 1968.

 

©2019 Ústav hydrogeologie, inženýrské geologie a užité geofyziky

Log in with your credentials

Forgot your details?